První maraton!

May 12, 2019

Když jsem si vyzvedla startovní číslo na Volkswagen Maraton Praha, byla jsem zklamaná. Tak dlouho jsem se rozhodovala, na jaký cílový čas poběžím, jestli 3:45 nebo 4:00, až mi byl přiřazen koridor J s časem 4:15. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Naštěstí čas na 4:15 vodí Helenka McAlorum z Running Mallu. Takže to bude stát taky za to!

 

Jenže znáte to. Každý závod je originál a vše se naplánovat nedá. . .

 

8:55. 15 minut stepuju ve frontě na záchod na Staromáku.

 

8:58. Jsem 2. na řadě.

 

8:59. Běžím napříč mému koridoru J. Fíha, to vypadá, že potřebuju dalších 5 minut k dobru, abych tam stihla doběhnout.

 

Mám štěstí! Na vysněném čase 3:45 otevírají hrazení, a tak se nenápadně řadím k houfu dalších maratonských nadšenců v koridoru. Uf, nikdo si mě nevšiml. Ještě prohodím pár slov s běžcem vedle mě, dáme high-five a je to tady!

 

Jsem tu. Doopravdy jsem na startu maratonu.

Hudba utichá a já slyším startovní výstřel. Vltava začíná hrát. Teď už nejde udělat krok zpátky. Už jen dopředu, a to celých 42.195 km.

 

S vodiči na čas 3:45 probíháme startovní bránou. Já se už konečně uvolňuju a začínám se štěstím křenit. Já fakt běžím maraton!!

 

Mezi 1. a 6. km běžím s vodiči, kteří běží pomalejším tempem, než běhám ½ maraton, a tak moje nohy téměř po krátké chvilce mají zaječí úmysly. Chtějí přidat. V hlavě si dokola opakuju - nesmíš zrychlit, běž pomalu, zrychlíš, až po 30. km.

 

7. km.  Odpočítávám zbývající kilometry do konce a začínám si uvědomovat, jaký je rozdíl mezi 1/2 maratonem a maratonem. Bože, proč já tohle dělám? Vždyť mám před sebou ještě 35 km!! Tohle číslo mi připomněla i parta fandící v Jateční ulici před Libeňákem. Už jenom 35! Hlásily transparenty na balkonu. Nemohla jsem se neusmát, byli boží a vlastně i jedni z nejhlasitějších fanoušků na trati. Ještě mě pobavili cizinci na Náplavce, kteří běžcům tématicky nabízeli free beer a křičeli, jak jsme great. Oblíbila jsem si i transparent „touch here for power“!

 

9. km. Rozpaluju tempo na čas 4:55 na kilák. Vzpomínám si na slova přítele před startem, nesmíš se dostat pod 5!! Jenže mně se běží lehce. Pořád se usmívám (kdo viděl moje fotky z tratě už asi začíná tušit, že přijde zlom, protože úsměv na fotkách rozhodně nemám :D).

 

12. a 13. km je můj oblíbený. Trasa vede přes Staromák, kde mi dodá povzbuzujícím plácnutím sílu moderátor Míra Lenc a vedoucí dobrovolníků Míša Appeltová. Když vybíhám ze Staromáku, slyším ségru a sestřenku. Radů, mávej! Nepřemýšlím a začnu skákat a mávat, jako by mě vypustili z klece. Až později mi dochází, že jsem se přeslechla a že křičely makej. No nic.

 

20. km. Pořád se mi běží krásně, jsem plná úsměvů a nadšená, že jsem se na maraton přihlásila. Na každé občerstvovačce zpomaluju a za běhu si do pusy cpu cukr. Taky si do jedné ruky nechávám vrazit oblíbený Gatorade a do druhé vodu. Té si vždycky cucnu a zbytek vyliju za týl. Ač je venku jen 10 stupňů a fouká studený vítr, já se cítím jak na Sahaře.

 

½ maraton! Právě jsem uběhla ½ maraton! Euforie vyprchává. Nohy začínají zpomalovat. Když jsem právě uběhla 1/2 maraton, tak to asi znamená, že mě čeká ještě jeden, co?

 

Na 25. km potkávám v protisměru vodiče na 3:45. Mám radost, zatím mě nedobíhají.

 

30. km. Dřevěný nohy. A je to tady. První náznak větší krize. Běžím tempem kolem 5:15 – 5:30 a přijde mi, že jdu krokem. Vodiče pořád nevidím, je to dobrý.

 

35. km. Tak a je to oficiální. Moje první maratonská zeď. Co bych teď dala za teleport na nejbližší občerstvovačku, do cíle nebo ještě lépe do postele. Proč já dělám takové blbiny. Docházejí mi cukry a jestli mi teď dojde, tak maraton nedotáhnu. Bojím se, že do další občerstvovačky na Pražské tržnici nedoběhnu.

 

Jsem tu! Yes!! Moje malý velký vítězství na maratonu. Připadám si, jako kdybych týden nejedla. Beru všechno, co je po ruce, jedno v jakém pořadí. Dejte mi banán a ještě jeden, cukry, sůl a jonťák a další a vodu. Otesánek hadr!

 

37. km. Už se dávno neusmívám. Bojuju sama se sebou. V hlavě mi běží: ,,Radko, tohle už nikdy nepoběžíš! ½ maraton ti stačí!“ Zároveň si vzpomínám na babičku, která mi říkala: ,,Radunko, víš, že když nebudeš moct, můžeš při maratonu zastavit. Doběhnout ho přece nemusíš.“ Tak to teda ne. Kousnu se a běžím dál!

 

37. km. Cítím náběhy na křeče. Další čára přes rozpočet. Pokud se křeče spustí, tak je konec. Znovu netrpělivě vyhlížím občerstvovačku. Tentokrát kvůli soli.

 

38. km. Jsem jako v tranzu. Ještě jsem neomdlela?

 

40. km. Tak mě ti moji vodiči přece jenom doběhli. Probouzí se ve mně soutěživost. Nesmím se nechat přeběhnout.

 

41. km. Sahám si na legendární transparent „touch here for power“. Ono to fakt

funguje! Začínám zrychlovat. Probíhám Pařížskou, kolem sebe davy fandících diváků. Na rukou mi naskakuje husí kůže, adrenalin stoupá na maximum. Snažím se ze sebe vymáčknout poslední síly, a tak posledních 500 m doslova sprintuju do cíle. Předbíhám několik běžců a ženu se do cíle jako splašená.

 

Modrý koberec! Jsem v cíli! Dokázala jsem to! Odběhla jsem maraton s krásným časem 3:44:11! MARATON!!!!

 

Ještě mi pogratuluje Petr Koukal a Carlo Capalbo a potom už jen bulím štěstím. Teď už dokážu cokoliv!!

Děkuju RunCzech týmu, že jsem měla možnost postavit se na start Volkswagen Maratonu Praha a za to, že i po nočních náročných přípravách rozdávají úsměvy běžcům, kteří je potřebují.

 

Tak co myslíte, poběžím i příští rok? :-)

 

Radu

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Nejlepší příspěvky