Svatojakubská cesta - 1. a 2. den

June 11, 2018

R: Víte, co znamená Camino de Santiago? Svatojakubská cesta nebo-li Camino de Santiago (španělský překlad) je z historického hlediska poutní cesta vedoucí ke katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii, kde je umístěn hrob svatého Jakuba Staršího. Je celkem 12 oficiálních cest. Odkud vyjdete je na vás. Já a můj přítel Šimon jsme si vybrali cestu z Porta známou jako Camino Portugues. Dle Španělů trasa čítá 240 km. Na naše dobrodružství jsme měli pouze 9 dní, vzhledem k tomu, že jsme se potřebovali vrátit zpět na svatbu, kam jsme byli pozvaní jako hosté. Museli jsme tedy navýšit počty kilometrů jednotlivých dní, proto se z našeho dobrodružství stává postupně drama.

Setkání

 

Š: Radka letí z New Yorku do Londýna. Tam tráví celý den, fotí fotky, i když má být v klidu a šetřit se na možná zatím její největší dobrodružství. Večer po 20 km procházce metropolí odlétá do Barcelony, kde přesně o půlnoci potkává mě.

 

Šimon má den na pohodičku. Velká snídaně, jóga, bazén, saunička. Balení, které je díky 15l batohu jednoduché. Prostě všechno je v klidu až do chvíle, než mi píše Radu, že jí volali z Kiwi a let z Barcelony do Porta zrušili. Beru telefon a provolávám se dnes poprvé do londýnské kanceláře, kde si vyřizuji náhradní let, který je prakticky totožný s tím předchozím.

 

Radu už je na tom s náhradním letem hůř. Ne a ne dostat jasnou odpověď, a tak to vypadá, že poletím do Porta sám. Ještě ve 2 hodiny ráno volám z Barcelony do Londýna a už drobet zvyšuji hlas, ač jsem vyhlášený kliďas. Okolo 4 ráno nás letištní ochranka zvedá ze země, kde jsme jako praví bezdomovci zachumlaní v našich spacákách. Znovu volám do Londýna. Tentokrát už ani ne tak naštvaný, jako zoufalý, což očividně zabírá. Letíme do Porta a to jen s hodinovým zpoždění. Huráááá!

1. den: Porto - Vila de Conde - 42 km

 

Š: Tak jsme tady! Ve vzduchu je cítit oceán a 30 stupňové vedro není tak strašné díky klasickému atlantickému větříku.

 

R: Vyrážíme do centra, kde nás čeká první úkol a to nákup kredenciálů (oficiální pas poutníka, do kterého dostáváme během cesty razítka od ubytoven a restaurací).

 

Š: Radu pomalu, ale jistě zjišťuje, že Portugalština není její Španělština a já jí se svojí Němčinou asi taky nepomůžu. O angličtině ani nemluvíme.

 

R: "Hele, to zní jako něco mezi Ruštinou a Francouzštinou, slyšíš to?"

 

Š: No nic. Ruce a nohy to jistí. Kupujeme vodu, kterou rozléváme do našich vaků, utahujeme popruhy na našich lídlovských 15l batohách a jdeme/běžíme na to.

 

První den jdeme podél moře a s větrem v zádech krájíme kilometr za kilometrem. Naše stabilní maratonské tempo sem tam vyruší nějaká ta instáčová fotka a jinak jedeme jak Keňani se lvem v zádech.

 

R: No, jak kdo :D

 


Š: Na 20 km míjíme kavárničku, do které nenápadně nakukujeme. "Peregrinos? (poutníci ze španělštiny) Come in, come in! Bueno cafe, sí sí." vrhl se na nás pravděpodobně mladý majitel mávající peregrínským razítkem. 

 

R: ,,Šimone hele, dostaneme razítko!" jásám jako malá holka. Pro splnění podmínek poutní cesty totiž potřebujete za den získat alespoň 2 razítka. To jsem ještě nevěděla, že razítko se dá získat téměř v každé kavárně či restaurace, na které cestou narazíte. Dostáváme nazdobené cappuccino a poprvé zapínáme internet a snažíme se zjistit, kde se nacházíme.

 

Š: Malá tečka znázorňující naše už celkem unavená těla ukazuje, že jsme na místě. Po 15 minutách čiré radosti a plánování odpoledne u moře mi naskočí očividně zpomalená GPS a naše tečka se přesouvá 17 km před Vila de Conde. Tak nic. Běží se dál. 

 

S Radu máme dohodu. Dávám Raduš náskok, aby si mohla běžet svoje pohodové tempo a já za ní vybíhám sprintem po 15 minutách.

 

Na 42. km vidíme naši spásu. Cedule kousek od nás ukazuje 100m do albergue, tedy poutnického ubytování. Sám si připadám jak poutník na Sahaře, který po měsících bez vody zahlédl oázu s palmami. Jenže to bychom nesměli být my, abychom to měli tak moc snadné. Na dveřích našeho cílového albergue svítí velká cedule COMPLETO - FULL. (plno) Zoufale se ještě zkoušíme ptát správce ubytování, který smutně kejvá hlavou. Radu se hroutí před dveře a konstatuje, že jí je to jedno, že klidně bude spát na chodníku, ale už nikam nejde. Mně už všechny motivační fráze došly, takže si odevzdaně sedám k ní. Naše zoufalé pohledy a slzy v očích nás však zase jednou nezklamaly. Co nejde silou, půjde brekem! Pán zvedá telefon, do 15 min je u nás auto, které nás veze do nedaleké bytovky, kde bydlí jeho sestra. Ta nás lámavou angličtinou vítá, ukazuje nám, kde budeme spát.

Teplá voda, jídlo, postel.

 

Člověk si opravdu začne vážit těch nejzákladnějších maličkostí.

2. den: Vila de Conde - Barcelos - 30 km

 

Š: Druhý den vstáváme na nás brzo v 8:30 a po ne tak moc romantické snídani v portugalském Lídlu míříme do vnitrozemí. Takže bye bye oceáne na pár dní a hurá do kopců. Začínáme ambiciózně naším indiánským během a snažíme se předhánět jednoho poutníka za druhým. To už Radu ale pomalu začíná tušit, že to bude asi poslední běh během naší pouti. Začíná se jí ozývat kyčel, pálí jí chodidla, takže každý kamínek na silnici je jak špendlík a do toho ty obrovské puchýře ze všech stran. V půlce etapy procitáme z počáteční euforie a začíná se nám pomalu a jistě do hlavy vkrádat myšlenka, že to prostě nedáme. Radu se trápí a já už nevím, jestli ji chci popostrkovat dále, když vidím, jak ji to celé bolí.

 

Tak je to pravda. Na cestě do Santiaga se zázraky dějí a my se dostáváme do Barcelos, kde dokonce nacházíme volné albergue uprostřed města. Teplá voda = živá voda, alespoň tohle platí pro Radu a já začínám zase na chvilku věřit, že to dáme!

 

R: Jo a tohle albergue bylo mimochodem zadarmo! Albergue se nachází v centru města vlevo před mostem vedoucím přes řeku Cávado. Přicházíme dovnitř a ptáme se, kde můžeme zaplatit? ,,No lo sé, soy peregrino." Neví, je to peregrín. Prý si máme zabrat jakoukoliv volnou postel a zřejmě zaplatíme, až někdo přijde. Nikdo nepřišel a ještě jsme si zadarmo vyprali oblečení.

 

R: Jdeme na peregrínskou večeři (téměř každá restaurace nabízí zvýhodněné meníčko pro poutníky). Tentokrát platíme 9 euro za polévku a rybičku a dostáváme také korbel červeného vína, ze kterého si dolévám dvojkovou skleničku ještě dvakrát. Když se Šimon dostává na svoji klasickou hladinku, říká servírce, aby nám přinesla ještě jeden džbánek vína napůl. Ona odpovídá. Ne ne, to vám stačí. Así ví, že to je to poslední, co potřebujeme. A tak jdeme spát.. Ráno si v albergue tiskneme další razítko do kredenciálů (1. albergue, kde razítkování funguje jako samoobsluha) a vyrážíme..

Mimochodem el sello = razítko ve španělštině. Bude se hodit. :-)