Svatojakubská cesta - 3. a 4. den

June 13, 2018

R: Drama ze Svatojakubské cesty pokračuje. Zvládli jsme 2 dny, stále pokračujeme a stále se máme rádi. Změní se to? Doběhneme/dojdeme i 3. a 4. den?

3. den: Barcelos - Ponte de Lima - 30 km

 

Š: ,,Tak víš co?! Jdi si sám!" křičí na mě Radu.

Tak a je to tady. 1. krize!!!

,,Radu, ale ty sis to vymyslela, takže to půjdeš se mnou!"

 

R: Tak tohle byla Šimonova verze. . . Ráno odcházíme z albergue jako poslední peregríni. Já mám radost, že jsem vyspalá a vůbec se nenervuji tím, že vycházíme později. Jak říkám, prostě se stalo no, už s tím nic nespravíme.

Naopak Šimon do mě od rána hučí, že kdyby to bylo na něm, vstává dřív a blá blá blá. No, nebaví mě ho poslouchat. I když musím uznat, že hučí oprávněně. Prostě nechce, abych spala někde v parku na lavičce. Že by věštil budoucnost?

A ta krize, o které mluví? Přijde až na 20. kilometru. To ještě nevíme, že do dalších dní se tento kiláček změní v rozchodový. Nijak nás to ale nevykolejí. V dobrém i zlém přece. A tak to má být.

 

Jo a víte co?

 

Pokud by šel každý pár camino v tomhle tempu a počtu dní, jsem si jistá, že by se snížila rozvodovost. Protože pokud zvládnete tohle, zvládnete cokoliv. To jen taková vsuvka.

 

Dnešní den je pro mě velkou krizovkou. Tak, jak dnes cítím chodidla, to jsem nikdy nezažila. Běhat už jsme přestali, jelikož 15l na zádech je fakt znát. Zpomalí vás to, což má nemilé dopady na klouby, protože se závažím na zádech se vytrácí správná technika běhu. Nejraději bych to vzdala. Turistika je vážně úplně něco jiného, než běh.

No, chodím jako idiot. Nohy opuchýřované, rychlost šneka.

,,Šímo, vezmeme si autobus do dalšího města?"

 

Š: ,,Chceš diplom?" (na konci camina dostanete listinu psanou v latině, která potvrzuje, že jste se cesty zúčastnili)

 

R: ,,Jo!" Zná mě dobře, kluk jeden.

 

Š: ,,Tak si autobus nevezmeme, je to proti pravidlům."

 

R: No řekněte, co na to mám říct? :D A tak poslušně jdu, ani nedutám.

Nakonec se úspěšně dostáváme do útulného albergue, které není completo. (plné)

Večer jdeme na naši tradiční peregrínskou véču do místního hotelu. Když se vracíme zpět a chystáme se spát, zjišťujeme, že ten můj kluk někde zapomněl naše kredenciály, kterými se prokazujeme, že jsme poutníci. Nikdo se nás na ně teda neptá, asi je to na nás vidět. Jsem na něj nabručená. Ti chlapi jsou prostě nemožní. Naštěstí kredenciály úspěšně nachází, a tak se zase máme rádi.

 

Ošetřujeme si naše rány na nohách a jdeme spát. A kde spíme dnes? V albergue municipal, za mostem po pravé straně. Moderní a čisté sprchy, dokonce i uvařit v kuchyňce si můžete, pokud na to máte sílu. 

 

TIPY ZE 3. DNE?

  • vezměte si pantofle (uleví se vám, po celodenní tůře už nebudete chtít svoje turistické boty ani vidět)

  • prášky na spaní (vyzkoušeli jsme přírodní prášky Sladké sny z DM a doporučujeme)

  • špunty do uší - spolu s prášky na spaní jsou ideálním bojovníkem proti vyhlášeným chrupačům

  • iPod pro ty, komu špunty do uší nestačí

  • desinfekci (my jsme používali Betadine)

  • náplast na puchýře

  • a hlavně, nedávejte nic na starost chlapům, kredenciály střežte vy, ženy

 

4. den: Ponte de Lima - Tui - 42 km

 

Probouzíme se v krásné Ponte de Lima, jedno z nejstarších měst v Portugalsku. Jeho vznik se datuje k roku 1125. Symbolem tohoto města je středověký most, který vás dovede ke kostelu Svatého Antonína, kde v noci symbolicky zapaluji medovou svíčku.

 

Dnes nás čeká dlouhá cesta. Spojujeme 2 etapy. Nemáme na výběr, pokud chceme do Santiaga v 9 dnech dojít. 4. den jsme už poučeni, proto vycházíme už v 7:30. Po hodině cesty narážíme na ceduli s nápisem "Snídaně pro peregríny", a tak do ní zamíříme. Snídáme míchaná vajíčka, klasický jižanský pomerančový fresh do dvojky a kávičku. Při odchodu se zapovídáme se sympatickým majitelem restaurace, kterému nerozumíme ani slovo, ale přesto dostáváme 2 panáčky portského a na cestu vychlazené portugalské vínečko v 0,5l lahvičce. Prostě jen tak.

 

Š: Co kecáš Radu. Já jsem se teda zapovídal a on mi všechno rozuměl! Budweiser, Pilsner Urquell, a tak. On používal no no, Portuguese vino.

 

R: Jasně, Šímo.

 

Btw. Kdo vidí únavu v očích na fotce níže, vyhrává! Tak Cheers!

 

A odkud máme tenhle potěšující zážitek?

 

Café Veiga. Snídaňové menu začíná od 2 euro. Můžete si vybrat mezi toasty či míchanými vajíčky za 5 euro, které jsme si vybrali my. Bílkoviny a zelenina? Perfektní nastartování na dlouhou cestu! :-)

 

Jdeme dál. Po cestě potkáváme ovce či krávy, které si to vykračují v ulicích před námi. Čas od času za námi přiběhne zatoulaný pes, který se rozhodne nás nějakou chvíli následovat na cestě. Z toho vždycky šílím, jelikož mám z cizích psů poměrně strach. Naposledy mě psi prohnali v Granadě, ale o tom jindy.

Naštěstí můj kluk ví, co a jak, a tak vždy "klidně" stojíme, ruce podél těla a čekáme, až si nás očuchají a přestanou štěkat. Potom nás prý už nekousnou. Potvrzuji. 3x strategie zabrala!

 

Po 8 hodinách chůze se zastavujeme v místním potůčku, kam můj parťák okamžitě skáče. Osvěžujeme se a jdeme dál.

 

O 2 hodiny později, tedy v 18:00 se zastavujeme na kafčo v albergue, které potkáváme. Nakonec se necháme přemluvit a kafe vyměníme za speciální místní smoothie. Moc nám nechutná, ale prý budeme mít energii. No, klasický obchodní trik. Nápoj dobrý nebyl a energie také nevidno. Takže smoothie neberte!

 

V tomto albergue potkáváme chlápka z Belgie, který cestu zná, jako své boty. Říká nám, že dnes má volná místa na spaní a že to se často nestává. Přemlouvám Šimona, ať tu zůstaneme, ale prý musíme dál. Také se dozvídáme, že do Valençi, kde plánujeme přespat, zbývá 9 km. Do Tui, což je oficiální konec 2. etapy jsou to ještě další 3 km z Valençi. ,,Šímo, do Tuie už nemusíme, že ne?"

 

Přicházíme do Valençi, tak nějak už věříme na zázrak a to, že albergue nebude completo (plné). Opak je pravdou. A to platí pro všechny ubytovny, hostely i hotely ve Valençe. Já jsem zoufalá, Šimon už také přestává mluvit, a to není zvykem. Dobře. Je to jasné. Musíme pokračovat 3 km do nejbližšího města, Tui.

 

Oba už jsme na hranicích sil a začínáme dělat vylomeniny. Znáte ten pocit, když vaše tělo dojde do fáze úplného vyčerpání nebo ne?

Jedna skutečnost mě ale baví. Víte jaká? Jsme ve Valençe, což je město v Portugalsku, ale pokud zvládneme další 3 km do Tuie, budeme už ve Španělsku. 2 města, jejichž hranicí je most, který vede přes řeku Minho.

 

 

Je 20:50 a my přecházíme hranici Portugalska se Španělskem. ,, Jsem doma!" vykřikuji.

 

Naneštěstí pro nás se vracíme do naší známé pásmové zóny. V Portugalsku mají -1 hodinu. Proto jsme nešťastní, když musíme přeřídit své hodinky na 21:50. V tuto chvíli cítíme průšvih.

 

1. albergue completo, 2. a 3. také. . . Privátní albergue? Ano, tady se dozvídáme, že si můžete dopředu zabookovat ubytování. To se nám zdá tak nějak proti pravidlům. Už jsme vážně naštvaní, dokonce nikdo ze Španělů není tak nápomocný jako Portugalci. Ani na zemi v albergue nás nenechají přespat. V tuto chvíli generalizuji (ano, i já) a nemám je ráda všechny. Říkám, že už sem nikdy nepojedu. Smiřuji se s tím, že dnes budu spát na lavičce v parku.

OK, Šimone. Jdu se ještě zkusit zeptat naproti do restaurace, jestli nevědí o volném ubytování. Thanks God! Já na téhle cestě vážně začnu být pobožná! Narážíme na milé Španěly, se kterými hrdě využívám znalosti místního jazyka ze 4 týdenního kurzu ve Valencii. Řeknu vám, tyhle kurzy stojí za to! Ani se nenaději a dostávám telefonní číslo na majitele nového albergue, které je v provozu pouze měsíc. Ihned se v telefonu pochopíme a přijíždí nám otevřít dveře svého ubytování. Dostáváme 2 krásné postele, teplou spršku a ranní snídani. To vše za 15 EUR. A víte co? Já si teď opravdu vážím toho, že mám kde spát!

Jdeme na véču a usínáme v 00:30 spokojení.

 

A kde, že jsme to spali?

Albergue hostel buen camino Tui

 

TIPY ZE 4. DNE?